Změna je určitě čas od času nutná, jinak člověk ustrne, ztuhne a stane se nepružným a neohebným.

Proto by měl i malíř alespoň čas od času změnit materiál, barvy, hledat jiný styl, osvojit si jiné techniky a postupy. Protože když to neudělá, může se mu velice rychle stát, že mu to jaksi bude změněno samo od sebe. Prostě jakési „absolutno“ se rozhodne, že je čas na změnu, a tu máš čerte kropáč, změní se kvalita vašeho oblíbeného papíru a týden na to zjistíte, že oblíbený odstín křídy se nebude vyrábět vůbec.

Začnete hledat, experimentovat a snažit se najít něco, co by bylo „stejné“ a umožnilo se vám vrátit do starých kolejí. Oběhnete všechny prodejny uměleckých potřeb v hlavním městě a nakonec se ukáže, že zřejmě budete muset vyjet za hranice státu, protože není, nedodává se, nevyplatí se, je to těžké, náročné a kdovíco ještě.

Sklopíte uši a pokusíte se přizpůsobit starému papíru v novém kabátě. Ale ouha. Tam kde pastel jemně klouzal po povrchu a zanechával po sobě jistou, ale vzletnou stopu, se nachází struhadlo, které vytváří čáru plnou podivných teček a abyste se dopracovali k aspoň obdobnému výsledku, je zapotřebí požít několika dalších pomůcek a triků, bez kterých jste se předtím obešli a najednou vám stejná kresba zabere o polovinu více času a výsledek je sotva poloviční.

Když to tak vezmete, polovina a polovina, to máme bratru 100%, takže továrník ožulil papír a rázem jsou vaše obrazy o 100% horší. V tu chvíli pokorně sklopíte uši, protože si říkáte, kdo tu je vlastně mistr, když papír nade mnou tentokrát jednoznačně vyhrál a položil mne na lopatky?

Jiný papír nebyl a tak jsem se prošmudlala, vnitřně neuspokojená, na pár let ke stylu, který se zákazníkům líbil a já se na to ještě mohla koukat. A jednoho dne, a netrvalo to tak dlouho, oněch pár let, továrník usoudil, že výroba by se mohla ještě zjednodušit a on že by mohl vydělat ještě více peněz a z původně ručního papíru s vysokým obsahem bavlny, který byl královským podkladem pro jakoukoliv vznešenou křídu a urozený pastel, se stala prachsprostá tónovaná čtvrtka s povrchem, který připomínal kelímek na kávu zevnitř.

A v tu chvíli už jsem začala hrabat zadními, až lítal písek od kopyt. Tak na tohle už kreslit nebudu. A vzpomněla jsem si, že kdysi jsem kreslila na jeden velmi příjemný papír barevný portrét. Problém byl, že ho neměli v mém milovaném odstínu pískové barvy. Sáhla jsem tedy po jemně rezavém odstínu, caffe latté se skořicí a javorovým sirupem. Věděla jsem, že budu muset změnit i odstín kříd, které používám. Ale což. Prostě ze zlatých portrétů budou skořicové. Začala jsem kreslit a tužky si začaly zpívat a já věděla, že jsem se vrátila domů. Že tenhle papír bude zase na pár let můj nejbližší přítel, rodina kamarád, že vytvoříme skvělý tandem a budeme spolu táhnout za jeden provaz.

Tak takhle, přátelé, vzniká nový styl.